lověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
² Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
³ A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
⁴ Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
⁵ Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
⁶ Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
⁷ O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
⁸ By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
⁹ Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
¹⁰ Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
¹¹ Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
¹² Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
¹³ Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
¹⁴ Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
¹⁵ Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
¹⁶ Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
¹⁷ Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
¹⁸ Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
¹⁹ Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
²⁰ Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
²¹ Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
²² Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Seznam kapitol knihy Kniha Jobova: